Když slyším, co chce vedení města dělat, obvykle se zděsím, kdo na něco takového mohl přijít. Když se ale dozvím o věcech, které se chystají za zavřenými dveřmi, rovnou kolabuju. Nesčíselné množství projektů, které jsou vyhrabávány ze šuplíků a zbavovány třeba osmiletého nánosu prachu, uvede do chodu úředníky, kteří se na ně vrhnou, aby se dávné sny (čí ale?) staly skutečností, a vládnoucí garnitura se zapsala do dějin. Ano, zapsala, ale ne tak, jak by se zapsat měla.

Celá potíž chování městského úřadu je v jeho nekomunikativnosti. Úřad, zdá se mi, nekomunikuje ani jaksi v sobě, tedy jednotlivé odbory MÚ se zdají být separátními státy, které se spojují v jakousi konfederaci se společnou zahraniční politikou – nic nikomu zvnějšku neříkat. A to je chyba! V tom tkví většina problémů města a všeho, co se nás týká. Když město něco vymyslí, úředníci se proberou z letargie a plní energie se vrhají do práce. Jenže občan nic neví, a když něco zjistí, už je většinou pozdě, protesty jdou stranou, město zavírá okna a dveře, aby neslyšelo, jak to zase zpackalo.

Kdyby však diskuze předcházela záměru či stavbě, problémů by bylo na obou frontách dramaticky méně – občané by byli šťastní, že se konečně dělá něco pro ně, a město by nezavíralo okna ani dveře, zůstalo by průhledné a nebránilo by příchodu nových nápadů a inovací.

Současné vedení města zdědilo po svých předchůdcích onu nepříjemnou vlastnost, totiž uzavírání se před světem. A kolik toho slibovali! Je však třeba jasně trvat na tom, že toto není dobrá strategie, že je chybou, že občan neví, co dělá město. To město, které tu má být pro občana, aby řešilo jeho záležitosti, na které sám nestačí, ne mu v jeho už tak komplikovaném životě házet klacky pod nohy. Městská politika je službou druhým a bylo by dobré, aby tuto službu dělali ti, kdo ji za službu druhým považují.

Michal Štverák