Přístavba městské knihovny, to není jen můj sen. Když jsem po revoluci usilovala o důstojnou budovu pro knihovnu (v restitucích o ni přišla – dnes Majerův dvůr) a Jan Zůbek navrhl chátrající vilku na Bezručově ulici, zamítla jsem ten nápad. Hezké by to mohlo být, ale je to malé. On ale namítl: „Nezapomeň, že se 20 let nic nepostaví, že na to nebude.“ Vilu tehdejší radní knihovně přiklepli, knihovníci sehnali celých 5 milionů od vlády na rekonstrukci a město mělo přidat finance na přístavbu. Nestalo se tak. Přístavba se nekonala. Pořád bylo něco důležitějšího. Kolikrát jsem si pak pomyslela, jaký je ten Honza Zůbek vizionář. I já měla svou pravdu. Krásná vila s milou vnitřní atmosférou je hezky opravená, ale pro veškerý provoz malá! Už tehdy malá, natožpak dnes. Ale víc jak 20 let uplynulo a knihovně svítá na lepší časy. Je hotov takový architektonický projekt, v němž nová přístavba ctí a napojuje se na starou budovu. Teď to jen zrealizovat. Současné vedení města je nakloněno, náklady na přístavbu by měly být v možnostech města…, že by se dobrá věc podařila a můj sen se splnil? Nejen mně, ale více jak 3 400 čtenářům a uživatelům služeb knihovny?

I zastupitelům za SNK Zdravý Rožnov, neboť to měli mimo jiné ve svém volebním programu a dle něj pak jednali.

Někdo si řekne, co je mi po knihovně, tam já nechodím. Co kdybych si i já řekla, když jsem byla dvakrát v minulosti členkou zastupitelstva města, co je mi po chodníku v Hážovicích, tam nebydlím, co po školách, tam už nechodím, co po hřištích, mí vnuci už jsou velcí, co po vozovkách, vždyť nemám auto…? Copak bych mohla něco takového říkat, když mám ráda své město? Celé a celistvé.

Jarmila Mikulášková,
bývalá ředitelka městské knihovny